Ahoj, ty moje bukvice

"Ahoj, ty moje bukvice", zahlaholila máma do telefonu v devět večer. To bylo divný. V tuhle dobu obyčejně sjíždí seriály nebo čte knížku. Večer volá jen ve výjimečných případech. "Jestli prej to seš ty, kdo se zastával bukvic v nějaký debatě - nebo co - pod článkem v novinách."

"Ajaj...", vypadlo mi z huby.

"No..ajaj...já nejdřív vůbec nevěděla, o čem ta ženská v krámě mluvila. Ale vim, že někam něco píšeš a tak jsem se zeptala, jestli si je jistá tim, že píšeš o přírodě. Jak mám vědět, že se teplejm řiká bukvice?!"

Mámy jsou na světě od toho, aby děti nejen porodily, ale aby je dokázaly i rozesmát. A to se Zorině fakt povedlo - prej "o přírodě"...

"Bukvice, buzik, teplouš, kuřburt, teplomet, géčko a další a další. Je toho dost, Zorino, i proto miluju češtinu!", odváděl jsem do legrace zážitek, kterej si máma prostě nezasloužila. Spíš jsem se o něj zasloužil já svojí účastí v diskuzi pod článkem o tom, že se dvěma chlapům podařila adopce odloženýho dítěte.

V krátkosti jsem teda mámě do telefonu popsal, o co šlo a co de facto donutilo nějakou paní z naší vesnice se mámy ve frontě na chleba přeptat na to, jak to celý se mnou vlastně je. 

Chvilku bylo ticho.

"Pár let mě mrzelo, že od tebe vnoučata mít nebudu, protože bysme si je oba báječně užili. Ale pak mi došlo, když jsem si nastudovala potřebný, že za to, jak ses narodil, můžu já s tátou, ty blbě skřížený chromo nebo co.A pak jsem díky tomu tvýmu lehce zakroucenýmu životu poznala blíž další životy, co žijou lidi vedle mě. Poznala - ne o nich slyšela blbý fórky hloupejch lidí.  A teď jsem ráda, že žiješ svuj život s hlavou nahoru a ne jako nějakej připosránek, kterýho rozhoděj blbý kecy lidí, co prd vědi."

Můj předchozí smích vystřídaly moje mokrý voči.

"No...a právě s takovejma sem se dostal v diskuzi do křížku. Že prej rodina je máma a táta a děti a že bukvice jsou proti přírodě."

"Proti přírodě? Bukvice? Jak může bejt bukvice proti přírodě, že jo? Neřeknu asfalt, ale bukvice.", dělala mi máma jednu radost za druhou.

"Holka", oslovil jsem mámu tak, jak to má ráda, protože jí tak říkala její máma, "to bys koukala, čemu všemu se i dneska lidi divěj a jak dokážou bejt zparchantělý."

"Nedivila, jsem už potrénovaná. Ale vono je to tak trochu jinak."

Že zrovna moje máma řekne stran bukvic, že je to "tak trochu jinak", mě překvapilo.

"Jak jinak? Tomu nerozumim."

"No...dokud se člověk nespálí o kamna, má za to, že dávaj jen příjemný teplo. Dokud nenabouráš autem, tak si myslíš, že jsi ten nejlepší řidič. A dokud ti vlastní dítě neřekne, že je bukvice, to slovo mě fakt baví!, tak se taky těšíš na jeho rodinu. Takže nespálený, nenabouraný ani ty bez bukvic nevědí, co vlastně komentujou. A o tom to je.", vysvětlila máma.

"Takže je vlastně dobře, že se bukvice roděj.", pokračoval jsem dál v tématu.

"No...dobře...prostě to tak je. Někdo s kratší rukou, jinej se šikmejma vočima nebo zrzavej a další jako bukvice. A pak je to jen vo lidech, jak s tim všim kolem dokážou fungovat. Někdo jo, někdo ne. Ale my, zkušení tím, co nám život nastrčil do cesty, máme jednu setsakramentskou výhodu."

"Výhodu? Jakou?", pálila mě v hubě otázka a musela ven.

"Jakou? Ty si fakt blbá bukvice!" usadila mě s mateřskou něhou Zorina, "třeba takovou, že se dokážeme v pravou chvíli slušně ohradit. Dokážeme reagovat tak, že ty pindaly sundáme ze židle pár slovama. Jenže to bych v tu chvíli musela vědět, že se vám řiká i bukvice. Jak sem tě asi mohla v tu minutu bránit?"

"Ale já už nepotřebuju bránit.", ohradil jsem se hrdě.

"Chlapečku, co bych to byla za mámu, kdybych nebránila vlastní dítě? A kor proti blbejm řečem. Bránit nepotřebuješ, proto jsem tě tak vychovala, ale neřikej, že ti neudělá radost zastání vlastní maminky.", překlápěla Zorina dost vážnou debatu v lehkou, až komediální konverzaci.

"Ale to víš, že jo, ty moje holko. To potřebuje každý dítě, v každym věku. To prostě udělá radost, jak řikáš.", přitakal jsem po pravdě a i přes smích, co mezi náma při debatě lítal, jsem měl pořád mokrý voči.

"Lidi by se měli víc radovat, než prudit, že jo?", řekla máma moc příjemně a dodala: "Tak pozdravuj Josefa, že děkujeme za pohled z Oděssy a těšim se, jak vám to bude na lvech slušet. Von toho lva dostane, si myslim, a když ne, tak bude vo bukvici bez lva míň. No Bóže. Posílám vám oběma pusu a du do peřin. ... a podrbej za ušima tu mrchu černou, že jí zdraví babička."

I trošku zamotaný životy maj cenu. Je ale fajn k nim mít ty správný Zorky nebo jiný lidi.